Šunga 2013

Barbora Chlastáková se ve své poslední sérii obrazů nechala inspirovat japonskými Šungami. Jedná se o kresby a dřevoryty, které explicitně zobrazují milostné praktiky. V 17. a 18. století sloužily jako poučný dar milencům; nejčastěji tajně umisťovaný pod polštář jejich novomanželského lože. Vzhledem k tomu, že tyto obrazy byly tehdejší vládou cenzurované, mnoho z jejich autorů zůstalo v anonymitě. Jednou z výjimek je mistr Šungy: Kitagawa Utamaro, jehož kompozice v Bářiných obrazech výrazně rezonují.
Samotná technika Šung je ovšem transformovaná skrze autorčin malířský rukopis.
Zatímco ve svých předchozích sériích pracovala s multiplikací jednoho ústředního motivu (například v sérii Krev a Mléko), nyní intuitivně přistoupila k principu syntézy.
Jak sama podotkla, těší se ze setkání své expresivní malby s precizní a schématickou technikou japonské grafiky: “je to, jako bych Kitagawu znásilnila a spojila tak dva odlišné světy milostným aktem.” 
Sérii Šung odstartoval obraz “Nagasaki fuck”. Jeho dvojsmyslný název odkazuje ke scéně milujícího se páru při výbuchu atomové bomby; zároveň je osvobozujícím aktem lásky a slasti navzdory pokrytecké morálce a utrpení.
Malby Barbory Chlastákové vyzařují smyslnost, kterou si uvědomujeme ještě předtím, než plně rozkódujeme jejich obsah. V tom její technika vzdáleně připomíná například tvůrčí záměr Kandinského, který se snažil barevně zobrazit neobjektovou realitu, například hudbu. Pokud připustíme, že vůně, tělesnost, láska, strach z neodkladné pomíjivosti, krize v sexuálním životě a snaha o její překonání, obnovení rovnováhy a štěstí mohou mít své barvy, potom je lze hledat v těchto obrazech. Jejich barevnost a příklon k abstrakci a fragmentarizaci tak bezesporu vede k hlubší kontemplaci nad tématem intimního života a sexuality.
Svým námětem a technikou malby bychom obrazy Barbory Chlastákové mohli přiřadit k tvorbě současných evropských autorů jako jsou Rossana Buremi, Sam Jackson nebo Cecily Brown. Vzájemně je spojuje kombinace abstraktní malby s figurací, zájem o přezkoumání způsobu zobrazování lidského těla a téma ritualizace milostného aktu. Částečně se tvorba těchto autorů také hlásí k odkazu Willem de Kooniga.
Implicitní motiv výstavy zesiluje i její samotný název; Večerní tváře: “nesmíme brát lásku lhostejně (..) alespoň večer uniknout racionalitě a oddat se emocím”. 
Jaké jsou obličeje milenců ve stavu rozkoše, v jejím očekávání nebo v obavách z ní? Je to otázka hluboké a až děsivě intimní mimiky. Autorka dává nahlédnout do tváří některých z namalovaných párů, zatímco jiné nechává skryté ve večerním příšeří barevných explozí, v jejich soukromém tajemství.
Zdá se, že právě květnový měsíc je nejlepším časem pro prezentaci těchto obrazů, společně s jarem jsou totiž oslavou lásky a partnerského života.

text Jana Písaříková